Minulý život

Určitě něco bylo. Život před životem s našimi dětmi… Marně se snažím nahlédnout přes šedavou clonu sklerózy a vybavit si nějaké detaily. Dokázat sama sobě, že jsem se na světě neoctla před čtyřmi roky spolu s prvorozenou dcerou Agátou. Z koutů unaveného, spánkovým deficitem poničeného mozku tahám mlhavé výjevy. Vidím sebe sama, jak sedím na … [Read more…]

Po kom ty děti jsou?

Podobná otázka mě napadla nedávno. Omývala jsem právě radostně jásajícímu miminku zadnici pod tekoucím proudem vody, když se mezi dveřmi koupelny zjevila prvorozená, jež si do té doby nadprůměrně tiše a klidně vystřihovala u svého stolečku ze Sluníčka vláčky. Vystřihování je její oblíbená činnost. Při manipulaci s nůžkami je zhruba stejně zručná jako já, takže … [Read more…]

Jak mě zprznil Vinnetou

Aneb raději jsem neměla ten román číst … Na dospívající dívku jsem mívala bizarní literární vkus. Přezíravě jsem pohrdla vším, co jen trochu zavánělo krajkou, princeznovskou korunkou a prvními polibky. Pravda, v době mé puberty ještě nebyl trh zaplaven romantickými trháky, kde je hlavním hrdinou melancholický upír s tubou gelu na vlasech. Kdyby bylo Stmívání … [Read more…]

Co všechno jste chtěli vědět o porodu doma a báli jste se zeptat

Nechtěně se stávám mluvčí celé početné skupiny českých „domarodiček“, neboli žen plánovaně porodivších doma. Nemám tuto pozici ráda. Vážně ne. Připadám si v ní nepatřičně. Nedokáži mluvit za celý názorový tábor příznivců přirozeného porodu. A ani nemůžu. Přesto se mi to stává s železnou pravidelností. Známí i méně známí, přátelé reální i virtuální, oponenti laskaví … [Read more…]

Doma je doma (a dá se tam i rodit)

Nejsem alternativní žena. Nenosím batikované sukně. Neobjímám stromy. Nejím naklíčené zrní. O tibetské míse jsem se donedávna domnívala, že se jedná o speciální druh ovocné mísy (zřejmě s přídavkem jačího mléka). Nesnáším přírodu (alespoň tu, co každé jaro promění naši zahradu v neprostupnou džungli). Zato miluji cheesburger od „Meka“ (a jablečnou taštičku). Zbožňuji sezónní výprodeje, … [Read more…]

Jak jsem výchovně selhala

Coby bezdětná jsem často shlížela s morální nadřazeností na rodiče malých škůdců. Odsuzovala jsem zploditele nevychovaných bytůstek, pištících a prchajících mezi úzkými uličkami supermarketu, shazujících z regálů zboží, dožadujících se ječivými hlásky koupě bonbónů, sladkého pití a čokolád, upadajících do hysterických záchvatů, pokud nebylo jejich žádostem včas a nadšeně vyhověno. Domnívala jsem se, že pokud … [Read more…]

Proč máš děti?

Proč máš děti? Tak se mě zeptala moje přítelkyně, budeme jí říkat třeba Pavla. Pavla děti nechce. Možná jen prozatím. Možná nikdy. Její volba mi nijak nevadí, neohrožuje mě ani se mě osobně nedotýká. Sama mám děti dvě. Ale dovedu pochopit ženy, které mateřství odmítají. Děti jsou závazek. Nedají se vrátit. Změní vás. Rozlišuji své … [Read more…]

Dětská hřiště a jiné pohromy

Jaro se blíží a s ním i kratochvíle na dětských hřištích. Oprašuji tedy článek z loňského roku a začínám se hystericky těšit. Snad na žádném jiném místě se mě nezmocňuje tak černá a hluboká existenciální deprese než na dětském hřišti. Fenomén je to prapodivný a vlastně poměrně iracionální. Neb dětské hřiště je místem s přívětivou … [Read more…]

Předčasná krize středního věku

Třicáté narozeniny se ohlásily na sklonku šestinedělí po porodu druhé dcery. Nová dekáda, nová životní situace, nová vráska a nový šedý vlas, to vše v kombinaci s hormonálním ohňostrojem, vybuchujícím v eruptivních vlnách jednou v podobě nekonečné radosti a podruhé vlekoucí mě do nejnižších pater deprese, vytvořily společně třeskutý emocionální koktejl. Na prsu mi viselo … [Read more…]