Realita všedního dne

Ochutnávám slzu, olizuju ji z tvé potem zvlhlé tváře. Je v ní sůl, je v ní odevzdání, je v ní příchuť tvých snů.
Jenže tohle není sen, tohle není žádná nehmotná pavučinka myšlenek, co tě dráždivě hladí pod peřinou. Tohle jsem já. A já nabízím pohlazení jen tehdy, když na druhé straně dlaně číhá ostrý trn bolesti.

Můj pohled se setká s tvýma očima. Plavou v moři očekávání, topí se v dychtivosti. Čtu v nich otázku. Jedinou. Naléhavou. Toužebnou.

Pochopím. Koutky mých rtů se líně zvlní ve vědoucím úsměvu.

„Ještě ne,“ zašeptám ti do ucha a ty se rozechvěješ, svaly pod kůží se roztančí a nervy drnkají jako struny. Jsi nástroj. Jsi můj nástroj a dnes budeš vyluzovat hudbu, která lahodí mým uším, která sytí moje smysly, tiší můj hlad.

Nechám tě vychutnat si tu myšlenku. Pocítit její tíži. Dopadnout ji mezi lopatky a přitlačit tě k zemi. Zavíráš oči, ale já ti nedovolím nedívat se. Musíš vidět. Musíš cítit. Musíš to cítit tak, jako nikdy předtím. Nahý. Obnažený. Bezmocný.

Tolik ses bál bolesti, a nyní zjišťuješ, že existují mnohem horší věci. Bolest je jen jiné slovo pro rozkoš. Ta pravá krutost se jmenuje naděje. Dávám ti naději, marnotratně jí rozhazuju kolem, nechávám tě věřit, toužit, očekávat.
A pak, když krátce ochutnáš, když tě polechtá na jazyku, když už ji téměř cítíš vzadu na patře, zase ti ji vezmu, škubnu s ní a bezohledně ji vytrhnu ven, tak sladkou, lákavou a svůdnou.

Naprázdno polykáš, dusíš se touhou, dusíš se zklamáním a já se směju, protože mě ta hra nikdy neomrzí. Směju se, protože vím, že ji se mnou budeš ochotně hrát stále dokola.

Skutečná krutost spočívá v odpírání. Přinutím tě poznat všechny tvé touhy. Sáhnu a holou rukou ti je vytáhnu z mozku, brutálně ti je vyřežu ze srdce, hodím ti je k nohám. A tady jsou, některé divoce barevné jako jedovaté tropické rostliny a jiné se krčí v koutě, šeptají a škrábou chtivými drápky.

Tady jsou. Dorážejí a dožadují se pozornosti. Předvádím ti je jednu po druhé. Lákám tě jejich písní jako bájná Siréna. A pak je zavírám do sklenice, pevně zavírám víko a slibuju, že si je necháme pro příští použití. Víš, že bys mi neměl věřit, ale přesto uvěříš. Chceš věřit.

„Ještě ne,“ předu ti do ucha a moje rty se na zlomek okamžiku dotknou tvé kůže v jemném náznaku čehosi, co by mohlo být polibkem.

Nořím se do tvého horkého pulzujícího nitra, přijímám tvou zranitelnost, obětinu tvého utrpení, dar tvé oddanosti. Rvu tě a trhám a zraňuju tě do krve, nikoliv bolestí, ale krutostí ukrytou za nevinnou tváří naděje.

Pláčeš. Další z tvých darů. Třpytivé perly na horké kůži.

Ochutnávám slzu. Než skončí večer, vypiju jich plné poháry. Smočím v nich rty jako v jiskřivém plném víně, vychutnám si jejich kořeněnou plnost klouzající mým hrdlem.

Než skončí večer, zbude ti už jen jeden sen. Bude čekat v rohu tvé postele. Dotkne se tě drsným kočičím jazykem a s potěšením se do tebe zakousne bělostnými zuby. Pohlédne na tebe mýma očima. Donutí tě odkopat se z peřin a křičet a žadonit, smáčet mokré prostěradlo dalšími potoky slz.

Jenže tohle není sen. Tohle jsem já.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *