Pohádky s příchutí exotického koření

Rozhodně to nebyla láska na první pohled. Při našem prvním setkání mě na několik dalších let odradil. Byl afektovaný, vyjadřoval se ve stokrát omletých frázích. Iritoval mě svou zálibou v jasných barvách. V tom, jak sebevědomě kombinoval oranžovou s růžovou.
Měla jsem ho za laciného citového vyděrače.
Vzbuzoval ve mně odpor.
Na dlouhou dobu jsem ho zavrhla. Usoudila jsem, že mám raději střídmější typy. Nenápadné a hlubokomyslné. Takové, které raději naznačují, než aby svoje emoce servírovaly na stříbrném tácu a lásku vyznávaly tancem a zpěvem serenád.
Pak se něco změnilo.
Já jsem se změnila.
Cynismus mě začal nudit.
Hluboké myšlenky byly příliš hluboko na to, abych je měla chuť vytahovat na povrch.
Černá barva už nebyla in.
Pokorně jsem se k němu vrátila. K Bollywoodu. Indické továrně na sny.
Zprvu mě polévaly horké vlny rozpaků. Všeho bylo poněkud příliš. Příliš lásky, příliš smíchu a příliš slzí. Ale když jsem překonala první návaly studu a přestalo mi vadit klasické bollywoodské přehrávání, zjistila jsem, že taji jak sněhová vločka na rozpálených kamnech.
Mělo to něco do sebe.
To něco, co jsem si kdysi zvykla hledat v pohádkách. Dokud jsem byla malá holka. Pravda, už jsem docela velká holka. Mám vlastní potomky, kteří si formují duše svými oblíbenými příběhy. Jsem už dospělá, ale dětská touha po souboji dobra a zla, touha po dobrých koncích a spravedlnosti, jež vždy najde naplnění, mě neopustila.
Našla jsem svoje pohádky. Barevné, hlučné, ztřeštěné, bláznivé, uplakané, srdceryvné a neskonale dojemné. Pohybují se na hranici vkusu a krůček po krůčku mě nutí dívat se na svět novým pohledem.
Nebudu tu nikoho přesvědčovat o kvalitě či nekvalitě indické filmové produkce. Nejsem žádný filmový znalec. Řídím se pouze svým subjektivním vkusem a svými city.
Bolly-pohádky jsou pro mě jako kalorický zákusek po dobrém obědě. Moje hezká chvilka uprostřed dne (nu, chvilka… s jejich velkorysou stopáží zřejmě nelze mluvit o pouhé chvilce). Moje růžová bublina, kam se schovám, když potřebuju věřit, že svět je dobrý a láska vítězí nad nenávistí. Sladká iluze, která ve mně probouzí touhu zavinout se do hedvábného sárí, nasadit si na zápěstí a kotníky chřestící náramky, ozdobit si ruce hennou a protančit svými každodenními povinnostmi.
Můžeme se smát sladkobolné naivitě, kterou tyhle filmy obvykle přetékají. Můžeme si povýšeně utahovat z jejich odtrženosti od reality.
Anebo můžeme začít znovu věřit na pohádky. Smát se a plakat a dovolit si být znovu dítětem.
Je to jako s láskou. Přijde, když jste připravení. Přijde, když se jí otevřete. Já to zkusila. A úžasně si to užívám.
Zdroj: http://chrastilova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=109001

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *