O kočkách a mateřské lásce

Budeme mít kotě. Nebude to náš první a jak nás znám ani náš poslední přírůstek do smečky zvířat, s nimiž sdílíme domácnost. Přesto zažíváme něco nového. Na rozdíl do našich stávajících chlupatých kamarádek, mourovatý kocourek s bílými ponožkami se narodil kočce mojí kamarádky. A díky tomu se můžu těšit s kočičím miminem už od chvíle, co ještě nevypadalo jako komická miniatura kočkovité šelmy, ale spíše jako mrňavá nanicovatá modrooká myš.
Chodím na návštěvu ke kamarádce (po pravdě, kdybych si nepřišla vlezle, trávila bych tam každé odpoledne) a cituplně se dojímám nad drobným pruhovanými tělíčkem, vzdychám nad rozkošnými růžovými oušky a obdivuji malé nožíky drápků vykukující ze sametových tlapek. Koček už jsem viděla spoustu. Hezkých i těch, co by žádnou soutěž krásy nevyhrály. Inteligentních i těch, co popíraly obvyklá tvrzení o nadprůměrné chytrosti svého druhu. Mazlivých i takových, které byly připraveny uhryznout ruku, co jim podává šunku (mimochodem, jeden takový netýkavý exemplář máme doma). Přesto je setkávání s „naším“ kocourkem něco výjimečného. Můžu pozorovat jeho miminkovské i batolecí období. Všímat si, jak roste, jak se učí a poznává svět.
Užívám si to. Vždyť mým nejoblíbenějším pořadem býval dokumentární cyklus „Život v přírodě“.
Líbí se mi, jak se ke koťatům chová jejich máma. Cítím k ní sympatie. Stejně jako já má po porodu dvou ratolestí vytahaný podbřišek a nalité mléčné žlázy. Pozoruje svoje ratolesti bdělým okem, ale zasahuje jen tehdy, když jim hrozí nějaká újma. To mě oslovuje. Kočka sice nečetla knihu Koncept kontinua, ale její principy ovládá skvěle.
Nejvíc se mi na mámě kočce líbí to, jak věci, které já složitě řeším, ke kterým dospívám obtížně, bolestivě a po mnoha mateřských prohrách, zvládá ona i bez příruček o výchově.
Nepřemýšlí nad tím, zda je dobrá matka, neřeší, jak jí koťata změní život, netrápí se, jestli se ještě bude líbit kocourům a zda při lovu myší bude stejně obratná jako bývala coby bezdětná štíhlá a pružná krasavice. Prostě je. Teď a tady.
Viděla jsem, jak se koťata hladově vrhla mámě na struky. Podvědomě jsem u toho pohledu sykala bolestí, vím, co to je, když se k bradavkám přicucne ozubená tlamka (ostatně, abych to nevěděla, kojím osmnáctiměsíční dítě). Kočka držela, mhouřila oči a tvářila se vyrovnaně a snad i důstojně. Předla.
Dívala jsem se na ni a záviděla jsem jí, že si neblbne hlavu články z Betynky a televizními reklamami, kde jsou všichni tak šťastní, až vám z toho hystericky cuká oko.
Mateřská láska je totiž jednoduchá. Kočky to věděly vždycky. Jen my lidi si to zbytečně komplikujeme.
Zdroj: http://chrastilova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=96468

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *