Novoroční předsevzetí a divná (nejen) pondělní rána

Prvního ledna jsem si dala předsevzetí. Tentokrát se netýkalo ani hubnutí, ani pravidelného cvičení či neméně pravidelné péče o domácnost. Předsevzala jsem si, že budu myslet pozitivně. Za každou cenu. Vesmír pochopil tento můj slib jako výzvu a hned začal zkoušet, nakolik vážně to myslím.

Leden se nesl ve znamení nemoci, únavy a čekání na jaro. Únor pak převzal štafetu a bylo mi ještě hůř. Každý den jsem si ráno opakovala, že to je jen takové přechodné období, kdy se věci musí mírně zhoršit, aby se pak následně mohly zcela zásadně zlepšit.

Koncem února mi umřela máma. Nebylo to náhlé ani zvlášť překvapivé. Ale stejně mě to zasáhlo silou, kterou jsem nečekala. A to jsem si na tuhle zprávu připadala připravená…

Připravená? Jako by se na něco podobného šlo předpřipravit a předem se psychicky obrnit.

Ten pondělní den (mimochodem, to je zvláštní, jak se všechny zásadní věci dějí v pondělí ráno; obě moje dcery se narodily v pondělí ráno a máma taky umřela v pondělí ráno) jsem přežila díky tomu, že jsem pořád něco dělala. Telefonovala jsem do domova pro seniory, do nemocnice, do pohřebního ústavu… Připravovala jsem věci na odjezd do rodného města, abych zařídila vše, co je potřeba. Vyžehlila jsem kupu prádla, co se mi nenápadně vršila už od začátku roku v koutě ložnice a svou výškou i tvarem začínala připomínat himálajské vrcholky. Věděla jsem, že když si sednu a dovolím si něco cítit, něco ve mně povolí, dostane se ven a já to možná nebudu moct vrátit zpátky. A z toho jsem měla strach. Bála jsem se, že budu smutná. Bála jsem se, že začnu kopat kolem sebe, bušit do země rukama a nohama a volat mámu, jako když jsem byla malé dítě.

V úterý ráno jsme s mužem vyrazili na Vysočinu. Doma jsem nechala děti, jejichž rozpálená čela a unudlené nosy potvrzovaly, že když já si odmítám připustit svoje emoce, tak děti si je místo mě aspoň somatizují…

V noci jsem skoro nespala a ani v autě (na mém stálém místě spolujezdce) jsem nedokázala zavřít oči. Tělo se přehodilo do módu „jsem na tripu a nepovolím“ a tenhle stav nešel nijak vypnout ani potlumit.

Při vyklízení pokoje v domově pro seniory jsem pochopila, že jsem se octla v nějakém divném paralelním světě, v pokaženém Matrixu, který nemůže mít s realitou nic společného. Vybírala jsem mámě oblečení do rakve, přemýšlela jsem nad tím, co by měla ráda na sobě a co jí slušelo a jediné slovo, které mi sedělo k popisu celé situace, bylo „divné“. A nejdivnější na tom bylo, že se tam najednou máma nezjevila, aby výběr oblečení zkritizovala a poručila si něco úplně jiného. Mám pocit, že jsem se v nejistém očekávání, že se něco podobného přihodí, pořád nejistě ohlížela přes rameno. Ale nic se nestalo, jen jsem naházela do tašek věci, které mámu obklopovaly v posledních měsících života, vytřídila to, co by se hodilo ostatním obyvatelům domova, a pak jsem si už jen lámala hlavu, zda se do rakve lidem taky dává spodní prádlo a ta myšlenka mi přišla tak divná, že jsem měla co dělat, abych se nezačala hystericky smát. (Nakonec jsem spodní prádlo přidala a taky košilku, jednak proto, že mě máma celý život varovala před neblahými následky nenošení spodní košilky, a pak taky, že jsem se nemohla zbavit iracionální představy, že ten svetřík by mámu na holém těle kousal.)

Schůzka v pohřebním ústavu byla docela konejšivá a hlavně nadmíru profesionální. Naštěstí jsem znala mámin vkus a bylo mi jasné, že kdybych ji coby zarytému ateistovi na parte nechala vytisknout kříž a holubičku, museli by si všichni myslet, že se ke stáru zbláznila buď ona, nebo že definitivně přeskočilo mně.

Posledním bodem programu pak byla návštěva mojí rodiny. Ne, rodiny vlastně ne. Rodina, to je můj muž a moje holky. Tak spíš návštěva příbuzných. Lidí, se kterými jsme si byli blízko, dokud jsem byla malá a poddajná a poslušná, a se kterými máme poměrně komplikovaný vztah od doby, co jsem vyrostla a začala dělat potíže (rozuměj, začala si dělat věci po svém).

Návštěva byla rozpačitá a nepříjemná… a ano, byla prostě divná. Divná, divná, divná a ještě divnější, protože jsem měla pocit, že uvnitř mě už zase brečí dítě, které touží po tom, aby všichni chápali, že možná vypadá trochu jinak, zvyklo si víc odmlouvat a neposlouchat, ale jinak je pořád ta stejná malá holka, co ji měli rádi a ona měla ráda je. Místo toho jsem jen tiše seděla, byla jsem klidná a rozumná a vyrovnaná a tak strašně unavená a rozbolavělá, že se mi před očima dělaly mžitky a žaludek se kroutil do tuhého uzlu.

A potom jsme zase jeli domů a lidi mi psali na mobil strašně hezké a soucitné esemesky a nikdo z nich neřešil, zda jsem mámu měla dostatečně ráda na to, abych si teď zasloužila truchlit nad její smrtí. Pořád jsem nemohla usnout a přemýšlela jsem, jestli v tomhle stavu budu tak dlouho, dokud mi nepraskne nějaká cévka v hlavě (což byla taky divná myšlenka, vzhledem k tomu, že mámě nějaká ta cévka v hlavě praskla) nebo si tělo vzpomene na pud sebezáchovy a dovolí mi restartovat systémy spánkem.

Doma jsem se obložila dětmi a nechala si od nich vyprávět, co všechno celý den dělaly, jak se měly a co mi všechno nakreslily… a bylo mi vlastně docela dobře a příjemně.

Pak jsem si konečně sedla, trochu se uvolnila a vzápětí mě mocná síla katapultovala do koupelny, kde jsem takřka v milenecké intimitě objala záchodovou mísu a pak už to šlo všechno ven. Smutek, lítost, vztek, tupá bolest, co se mi usadila na prsou, pocit, že mě někdo vevnitř vydlabal jako dýni… a hlavně strach. Strach z toho, že jsem už velká a dospělá.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *