Jak se budu jmenovat?

Je tomu již třiatřicet let, co moje máti vybírala jméno pro svoje očekávané dítě. Rodinná historka traduje, že maminka byla celé těhotenství přesvědčená, že pod srdcem nosí miminko mužského pohlaví. A tak se i její myšlenky točily kolem jmen pro chlapce. Měla jsem být Ondřej nebo Filip. Maminka byla natolik soustředěná na očekávaného syna, že z hlavy úplně vytěsnila jinou možnost, tedy že by se jí narodila holčička.
Protože se maminka se nehodlala rozptylovat přemýšlením nad holčičími jmény, ujala se tohoto úkolu moje babička. Ani babička nehodlala strávit zbytečně mnoho času nad výběrem, namátkou tedy otočila list kalendáře. Byl konec února. První jméno, které babičce připadalo použitelné, bylo uvedeno v chlívečku s datem osmého března.

„Co třeba Gabriela?“ zeptala se moje budoucí babi mojí budoucí máti.
“ To je jedno,“ odvětila matka. „Stejně to bude Ondřej. “
Narodila jsem se hned prvního březnového dne. K překvapení všech jako děvče.

S odstupem roků si nehodlám stěžovat na svůj těžký osud dítěte, které slavilo svátek již týden po narozeninách. Už jenom proto, že jsem stejný přečin o třicet let později spáchala i na svém vlastním dítěti, které během rozmezí pěti týdnů oslaví Vánoce, Silvestra, svátek a narozeniny. Člověk toho nemůže žádat příliš. Pokud máte jméno, které se vám líbí a se kterým můžete žít, jsou intervaly mezi oslavami podružností.

Jenže co když vás rodiče obdarovali jménem, na které si nemůžete zvyknout? U něhož máte pocit, že patří někomu jinému?
Znám lidi, kterým jejich křestní jméno připadá ošklivé. Tím jsem nikdy netrpěla. Moje jméno se mi líbilo a ladilo mi k příjmení (mimochodem, moje příjmení za svobodna bylo opravdu pěkné, občas lituji, že jsem si ho neponechala alespoň jako umělecký pseudonym). Nebyla jsem to však já. Ne že bych tedy věděla nebo aspoň tušila, kdo ten já je. Jenom jsem měla pocit, že to není Gabriela.

Ve věku, kdy si už většina takzvaně normálních, rozumných a příčetných lidí řekne, že už to nějak se svým jménem do smrti doklepe, jsem konečně objevila svoje skutečné jméno. Stála jsem před zásadním rozhodnutím. Chovat se příčetně, nebo udělat to, co cítím jako veskrze správný a dobrý a své psýché prospěšný nápad?

Od prvotní myšlenky zbavit se Gábiny, Gábinky, Gabči a Gáby k nutkavé potřebě posvětit svoje šílenství razítkem v dokladech neuplynuly ani dva týdny. Na internetu jsem si zjistila úřední hodiny matriky, v krabici jsem mezi dětskými výkresy, účtenkami a očkovacími průkazy domácích mazlíčků vyšťourala rodný a oddací list a večer jsem si nařídila budíka.

Ani nepamatuju, kdy jsem naposledy dobrovolně vstávala v šest ráno. Moje biorytmy jsou pevně a hluboce soví a před desátou dopoledne se motám, blbnu a blábolím. Ale toho dne jsem vyskočila ještě za tmy. V žaludku mě jako kočičí fousky šimralo nadšení. To jsem celá já. Jak jde o nějakou šílenost, dokážu se vzchopit k netušeným výkonům.

Už před sedmou ranní jsem byla pečlivě zamotaná v sárí a ne zcela prostá pomstychtivého uspokojení jsem na děti pokřikovala, že je krásný den a sluníčko svítí na obloze a že se mají do pěti minut obléct a hlásit se mi v předsíni. Anžto nejsem úplná hyena necitlivá, vynechala jsem obvyklé oslovení „ospalci“ , kterými své nebohé rodiče nad ránem častuje prvorozená.
Ani jsem se neposilnila ranní kávou, bála jsem se, že bych ji samým rozrušením hodila z okýnka auta.

Na matriku jsem vbíhala lehkým rozradostněným klusem, s klopýtajícími rozespalými dětmi poslušně se snažícími srovnat se mnou krok.
“ Dobrý den“, hlaholila jsem excitovaně. “ Jsem tu proto, abych si změnila jméno. “
“ Příjmení?“ otázala se matrikářka a nedůvěřivým okem spočinula na mé jedovatě růžové šále, po indicku vybraně sladěné s černočerveným sárí.
“ Křestní!“ oznámila jsem slastně a usedla jsem do křesílka. Děti se shlukly kolem mě. Zřejmě nechápaly, proč si je pracovnice matriky prohlíží s netajeným výrazem soucitu ve tváři.
“ To ale moc často neděláme“, vykoktala konečně matrikářka.
“ Chápu“, broukla jsem konejšivě a jala jsem se na stůl skládat potřebné doklady. Pak jsem ještě té dobré ženě připomněla, že jsem ji již dopředu varovala e-mailem, načež si nebohá okamžitě vzpomněla.
“ Gabriela na Gaurí, že?“ ujišťovala se s nadějí, že jsem si to třeba rozmyslela.
Nerozmyslela. Pochopitelně. Freneticky jsem pokyvovala hlavou. Matrikářka se přikrčila, zřejmě v obavě, že vyskočím ze židle a začnu prozpěvovat mantru Hare Krišna.
“ Musíte vyplnit žádost“, kapitulovala žena. Podstrčila mi lejstro. “ Jakpak se jmenuješ?“ usmála se lehce křečovitě na druhorozenou. Dítko se zamračilo a schovalo obličejík v kulichu s obrázkem Hello Kitty.
“ Nechceš si kreslit?“ zkusila to matrikářka s prvorozenou. “ A jak se jmenuješ ty? “
Prvorozená důstojně přijala papír a pustila se do výtvarné činnosti.
Já soustředěně vyplňovala žádost.
“ Mám vyplnit důvod?“ zajímala jsem se.
“ Něco tam napsat musíte“, hovořila na mě matrikářka vlídně a tiše, asi jako s těžce nemocným pacientem. Přece jen změnit jméno není jen tak.

Potlačila jsem potřebu napsat jako důvod nějakou pitomost (například “ Bůh to po mně žádá“ nebo „Na doporučení osobní numeroložky“ ) a načmárala jsem pár slov ve smyslu, že mě k tomuto počinu pudí hluboké osobní důvody.
“ Je třeba zaplatit správní poplatek.“ Poslední zoufalý pokus mě odradit. S přezíravým úsměvem jsem z portmonky vylovila tisícovku a snažila se nedat znát, že mě příští týden čeká úsporná rýžová dieta.
“ Každá legrace něco stojí“, pronesla jsem žoviálně a matrikářka si procvičila oční bulvy pohybem nahoru a zase zpět.
“ Pěkný obrázek“, přesunula pozornost na prvorozenou. „Přeslechla jsem tvoje jméno.“ Urputnost, se kterou se matrikářka snažila zjistit, zda jsou v tajemné sektě, která nutí své stoupence nosit exotická jména, i moje děti, byla až roztomilá.
“ Agáta“, představila se dcera.

Matrikářce se viditelně ulevilo. Vyplnila jsem formulář, odevzdala jsem rodný a oddací list a s hystericky radostným výrazem jsem si vyslechla pokyny. Do třiceti dnů mi matrika zašle rozhodnutí a posléze obdržím i nové doklady. Snažila jsem se výkřiky “ výborně, super a nemohu se dočkat!“ krotit na přijatelné minimum.

Agi obdarovala matrikářku obrázkem. Byly jsme hotovy. Posbírala jsem věci a děti a se slovy díků jsem se hrnula z kanceláře.
Pracovnice matriky však držením těla i mimikou stále jevila tenzi. Očividně ji něco trápilo.
“ A jak se tedy jmenuje ta mladší?“ nedokázala potlačit otázku. Potřebovala si být jistá, že aspoň moje děti mají šanci na normální život.
“ Karin“, zazubila jsem se zářivě a vyplula jsem z místnosti.

Musela jsem se usmívat nad představou, že to byla možná stejná matrikářka, která byla před třemi lety vykolejená z konceptu, když musela řešit rodný list pro domarozenou druhorozenou. Ještě pár takových případů, jako jsme my, a matrikářka se už ničeho nelekne.

Je to zvláštní pocit. Už nemůžu couvnout, i kdybych chtěla. Úřední šiml se rozhýbal a beze spěchu sežvýkal moje původní jméno a vyplivnul mi nový rodný list a nový občanský průkaz. Je na nich moje nové jméno.

Musím objednat extra velké balení bachových krizových kapek. Mám takové tušení, že se mojí mamince budou hodit, až jí budu oznamovat tuhle novinku.

Zdroj: http://chrastilova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=205726

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *