Jak jsem se (ne)stala spisovatelkou

Psaní je magie, stejně jako kterékoli jiné umění je to živá voda. A voda je zadarmo. Tak pijte. Pijte, co hrdlo ráčí. (Stehen King, O psaní).


První knihu jsem napsala už coby dítě. Byla to pohádka o statečném Honzíkovi, který zabil draka, aby osvobodil půvabnou Mařenku, co „měla nožki jako špejlki“ (ne, nebyla zdravotně postižená, tento tělesný rys byl v mé dětské nezkažené mysli známkou té nejvyšší fyzické krásy).

Poté jsem napsala několik dobrodružných románů, například o pejskovi, co se ztratil a hledal cestu domů (vím, omleté téma, ale v sedmi letech je těžké přijít s něčím novým a originálním… a kdyby jen v sedmi letech, ono je to těžké pořád).

Ačkoliv jsem již odmalička tíhla k próze, občas jsem podlehla i sladkému mámení tvorby v řeči vázané. Moje poetické pokusy měly svoje nesporné kouzlo. V osmi letech jsem napsala rozkošnou báseň s názvem Moje matka:

Já pilnou matkou mám

A jinou nehledám.

Než aby si kožich koupila.

Ona mi radši najíst dá.

Když moje matinka četla tyto řádky, plakala. Tehdy jsem se domnívala, že dojetím. V mladické sebestřednosti jsem si nevšimla, jak jí cukají koutky úst.

Druhá vlna okouzlení poezií přišla ruku v ruce s pubertou a rozjitřenými hormony. Skládala jsem tklivé rýmovačky o lásce a krutém světě, který nechápe křehkou duši mladého nadějného literáta.

Ve škole pod lavicí jsem pak do sešitu, co se maskoval jako Přírodověda, sepsala několik humoristických příběhů ze života.

Psaní jsem brala jako všední součást života. Když jsem se chtěla tvůrčím a uměleckým způsobem vyjádřit, zpívala jsem, nebo jsem s dramatickým souborem „dělala divadlo“. Psaní nebylo umění. Psaní prostě bylo.

Propsala jsem se gymnáziem i univerzitou. Pak jsem se stala matkou a psaní dočasně ustoupilo stranou. Nejen psaní. Potlačila jsem úplně všechno, co přímo nesouviselo s přežitím.

Jenže pak to stejně muselo ven. Když bylo prvorozené půl roku, využila jsem asi třicetiminutového volna, které se náhodu objevilo mezi hustě naskládaným sledem mých každodenních povinností a napsala jsem první článek ze života utahané matky na mateřské dovolené. S rozechvělým srdcem jsem ho zveřejnila na Síti.

A zase jsem se chytla. Stará potřeba byla zpátky a já jsem zase měla svůj paralelní život, svoje psaní.

Mapovala jsem svoje rodičovská selhání a cítila jsem úlevu, protože napsané to vždycky vypadalo bláznivě a mohla jsem se tomu zasmát. A navíc se mým příhodám občas zasmál i někdo jiný, čímž se moje potěšení násobilo.

Nejlepší věci v mém životě ke mně přicházejí samy, takže i vydání knižní prvotiny proběhlo téměř samospádem. Mám dojem, že všichni okolo mě se snažili a pomáhali mi a já se prostě svezla s vlnou, co se kolem mě valila.

Konečně na mě mohla být maminka pyšná a mohla se chlubit sousedkám. Mohla jsem chodit do knihkupectví a nenápadně korzovat kolem regálů a ujišťovat se, že kniha s mým jménem na přebalu skutečně existuje. Pár lidí mě pochválilo, pár se podivilo, co to dnes vychází za blbosti. Honorář za knihu mi zaplatil náklady na druhý porod. Vedoucí místní knihovny se na mě začala spiklenecky usmívat.

Život se mi nijak nezměnil. Moje kniha se nestala hvězdnou prvotinou roku ani mi nevolali z televize, že se mnou chtějí natočit rozhovor.

Život se mi nezměnil, ale příjemně zapadl do starých kolejí. Už zase píšu v době, kdy bych se měla věnovat ctnostnějším zájmům. Nemaskuji se už pod lavicí, zato se schovávám před dětmi a kradu si svoje půlhodinky.

Občas, v pošetilých chvilkách, si hýčkám naději, že se všechny moje rukopisy dočkají svého momentu slávy a přesunou se z hard disku počítače na papír a pokud možno i mezi tvrdé desky. Pečuji o své hrdiny jako o vlastní děti a přeji jim, aby se jednou mohli vydat do světa a ukázat, co v nich je.

Ráda vyprávím příběhy. Sobě a hlavně ostatním. Doufám, že na mě moje skutečné děti jednou nebudou vzpomínat jako na příšernou osobu, která jim neustále ukazovala záda a místo toho, aby konečně umyla okna, prodlévala s nepřítomným výrazem ve vlastních světech. Doufám, že se nebudou zlobit, že část příběhů píšu o nich.

A hlavně doufám, že o moje příběhy budou lidi stát. Protože kniha bez čtenáře je mrtvá. A já mám raději živé věci.

Zdroj: http://chrastilova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=145975

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *